Setkání neuvěřitelného druhu
Oblékám se na lyže u Chaty Peklo. Ostře zaburácí motor. Ohlédnu se, zatáčkou prolétne trabant. Zaznamenám drobnou postavu, na sedačce spolujezdce sedí velký pes. Z auta vyskočí babka. Asi sedmdesátnice. Ptá se: „Nenašli jste tady někde klíč. Já ho tu někde před dvěma dny položila.“ Ne, nemyslela ten od bytu. Prostě myslela „ten klíč“ na „nahazování“ auta.
V lese míjím pána. Jde na lyžích ve stopě krok za krokem tak, že mám strach, jestli mu není zle. Studuji ho. Jedu dál. V paměti zůstává.
O den později sundavám lyže. Mířím domů. Míjím vrávoravého pána. V jeho obličeji nečtu nic, jeho obličej je voskově jiný. Nedá mi to. Říkám: „Já jsem vás viděla už včera. Na výletě. To jste dobrej!“ Reaguje nevrle: „Od operace je to na prd! Nemám stabilitu. Tři roky jsem nejezdil.“
„Ale krásně si to šupajdíte. Jste dobrej! Včera, dneska..., “ skládám poklonu. Taje. „Dyť jsem taky ročník 1932.“ „To mám toho běhání ještě před sebou dost,“ hlásím a ve tváři mu čtu radost! „Nesmíte přestat! Nikdy nesmíte přestat!,“ dostávám radu a počítám, kolik let tedy ještě „nesmím přestat“.
Scházím se psem níž příkrou silničkou k parkovišti Chaty Peklo. Třicet metrů pode mnou na mě křičí malá postava: „Máte fenku?“ Křičím nazpět: „Anoooo.“ Osoba uvazuje svou fenu pevně ke stromu a čeká, až projdeme. „Ta moje je mrcha! Rve se.“ „Ta moje taky."
Rozeznávám ženu z trabantu. Za sebou táhne saně, na nich má omotaný gumicukama lyže. „Je tam nahoře nějakej pes?“ „Není.“ „To je dobře.“ „Mrcha jedna, loni mě tu strhla a měla jsem zlomenej krček. Ale byla to moje chyba. Je mladá. Měla jsem ji pustit.“ „To má ale krásný život ta vaše holka. Žádný sezení na pohovce,“ konstatováním sdílnou ženu motivuji k dalšímu vodopádu slov. „Jojo, jdeme na běžky a dolů pojedeme na saních. Já bych doma sedět nevydržela.“
Kroutím volantem v zatáčkách z Josefova dolu na Hrabětice. V půlce míjím starého hajného Janouška. Jede po silnici na lyžích. Na zádech batoh. Už mu je spíš k devadesáti, než k osmdesáti. V uších mi zní, co říkal před dvěma roky na louce. Na tý, kde pase už půlstoletí krávu a kozy. Na tý, co přes ní běhají barevní turisté v hi-tech anoracích. Bylo to krátce po tom, co mu zemřela manželka upoutaná ve stáří na vozík. Osobně jsem ji nikdy neviděla. „Po válce jsem potřeboval ženskou do baráku. Nebyla ošklivá. Tak jsem si vzal, i když to byla Němka.“
bb
PS: A taky si pamatoval, kde má můj děda chalupu. Je to o čtyřicet minut chůze dál. A můj děda? Už dva roky je v denní péči ve Vojenské nemocnici. Mě nepozná, tátu ano. Je mu 97. A Jizerky měl vždy prostě rád, i když se u něj smělo napít vody, až po jídle. Vzpomínky na lágru v Mauthausenu byly vždy silnější. Gogle obrázky na heslo Mauthausen ZDE.